Toto jsou stránky, věnované vzpomínkám na kapelu Briliant, VÚ 4405 Stříbro

Tak co, staří veteráni? 26. září 1972 si pamatuji jako zvláštní den, kdy v 00:30 hod. SEČ jsem na korbě Pragy V3S opustil vrata kasáren. 
Od té doby to letos bylo již více, než 50 let!!! Zhruba od roku 1975 jsem pak měl ve sklepě pověšeno oznámení velitele útvaru, že jsem se stal vzorným vojákem. Včera  při malování a úklidu sklepa jsem tento vzácný dokument sejmul z jeho čestného místa a převedl do digitální podoby, se kterou se tady s Vámi dělím:

Všem svým spolubojovníkům přeji krásný rok 2012 , jubilejní, čtyřicátý... Ať je tím nejlepším rokem.

V roce 2011 zatím nic nového. Kuba dokončil 1. třídu a dali jsme se na geokešing. Mirek Zbořil mi posílá stále krásné hovadinky z internetu, jeho humor a kladný poměr ke světu trvá i nadále a ostatní moc nepíší. Ale hlavně, že kromě těch posledních dvou hledaných o sobě víme.

Během roku 2010 jsem nepřišel na nic nového ohledně hledaných členů kapely Mirka Nového zez Plzně a Zdeňka Burdu ze Slovácka, přesto, že po nich stále občasně pátrám. Jinak se mám dobře, starší vnouček Kuba už chodí do školy a mladšího Míšu vodím do školky. Tak co Vy, ostatní dědci? Jak si žijete? Můžete mi nechat vzkaz, mám na to rubriku "Vzkazy.".

 30. října 2009: Dostal jsem od Jardy Volavky pivní tácek s pozdravem z Tachovských slavností, viz sekcie"Současnost" a "Historické dokumenty".   

Nejprve dovolte, abych se představil. To jsem tedy já, původně vojín, nyní kapitán v záloze, pokud to ještě existuje...

Nevím, jak to bylo před mým nástupem na vojnu, ale nějaká kapela zde již existovala a myslím, že se dokonce již tehdy jmenovala Briliant: Pokud si vzpomínám, hrál v ní Jarda Volavka, jinak lapiduch na ošetřovně,  vojín Venca Fiala ze Stříbra, vojín Novák odněkud ze Slovenska a vojín Koky, který pracoval v kotelně a nadsluhoval... určitě odněkud z Východního Slovenska.

A pak, tak jak to bývá u nováčků obvyklé, si nás sezvali do kinosálu a nechali z nás vystoupit ty, kteří na něco hrají. Nějaké nástroje byly u útvaru, nějaké jsme nechali doma, abychom si pro ně mohli zajet na opušťák a taky s notami to bylo špatné. Něco opět už existovalo po bývalých kapelách, vzpomínám si, že jsme se snažili dřít Wabach blues a ještě pár dixilandů. Ostatně se pomalu začínalo formovat obsazení kapely v duchu té doby, tedy dechová sekce: Trubka, alt a tenor saxofony, pozoun, rytmika.

A když jsme si mysleli, že už alespoň pár kousků zahrajeme, přihlásili nás do soutěže ASUT, což znamenalo Armádní soutěž uměleckých talentů a naši soudruzi oficíři (tedy náčelníci pro kulturu a politiku) měli u vrchnosti čárku. A my jsme měli opět alespoň nějakou úlevu od té vojenské pakárny. Jakmile jsme se dostali do úrovně divizní, před soutěžemi jsme byli ze zaměstnání uvolněni a připravovali se formou soustředění. bylo třeba nacvičit nějaký ten soutěžní program, sestávající obvykle z volitelné části a povinných skladeb. Ty jsme si vybírali z not, rozesílaných z kulturních složek armády, ovšem většinou se jednalo jen o základní notový part s akordy a texty písniček,  oslavujících bojeschopnost naší armády tak, aby se imperalisté, kteří by naši soutěž navštívili, zalekli našich bojovných textů, jako Padák je tvoj dom, nebo třeba Pětadvacet kamarádů. A k tomu jsme dostali občas i odborné poradce, kteří byli delegováni často z posádkových orchestrů a byli také na dostatečné politické úrovni. Bylo tehdy potřeba ukázat, jak na západě republiky jsou naši vojáci kulturně vyspělí. Občas nám také nadelegovali nějaké další posily, čímž úroveň narůstala tak, že se to občas i dalo poslouchat.

A pak začaly soutěže. Nastřádal jsem z nich dokumenty, dnes již značně historické, ukazující v jaké době jsme s radostí museli plnit svou vlasteneckou povinnost....