Po létech...
21. června 2010:
Tak nevím, nevím...
Vzpomněl jsem si na Tondu Pfeffera z Dolních Dunajovic, který nás dovedl obšťastňovat různými moravsko-slováckými "vyprávjačkami", uměl to perfektně. A na Asut Kroměříž nám dovezl d Dunajovic demižón dobrého vína... krásně se po něm plavalo v otrokovickém rybníku...
Díval jsem se náhodou ná stránky Dolních Dunajovic a našel tam v obecním zpravodaji ze září 2009, že tam zemřel ve věku 58 let pan Antonín Pfeffer.
Tondo, Pokud se na nás díváš shora, určitě s plnou náručí humoru a dobrého moravského... A pokud je to jen shoda jmen a budeš náhodou číst tyto stránky, ozvi se!
30. října 2009:
Jarda Volavka mi poslal další "kultovní předmět", pivní tácek. Evokovalo to ve mně vzpomínky na "žold", který jsme dostávali za naši čestnou vlasteneckou povinnost. Jako vojín a třídní specialista druhé třídy jsem měl 90 Kčs za měsíc. Dalo se z toho pořídit i 180 piv, tedy 3 denně, kdyby nás ovšem pustili ven. Ovšem něco se z toho muselo dát na úplatu mazákům, například já jako nekuřák jsem musel kupovat cigarety a zápalky, nebylo možné mazákovi odmítnout cigaretu. Pak, pokud byla chvilka a otevřená Arma, rychle se dojíst nějakým tím rohlíkem a vlašákem, nebo sekanou, a co nám pak na pivo zbylo. Takže my, chudí vojáci, jsme posílali pohledy na táccích, ty byly v hospodě zadarmo. A těch 30 hal. za známku, na tu jsme se už složili.
To jsem trochu nadsadil, jak jste určitě pochopili. Ale pak pošta přešla na strojové zpracování a začala prohánět dopisy přes čtečky, nějak jsem už od té doby na tácky jako pohlednice přestal narážet. A všimněte si: Poštovní směrovací číslo tam není, protože tehdy ještě skutečně nebyly.
Ostatně: podívejte se do nabídky Historické dokumenty, kde jsem tácek umístil.
Jardo, děkuji.
3. října 2009:
Dnes jsem dostal dopis od Jardy Volavky, ze kterého vyjímám jeho vzpomínky:
Vzpomínám si, že když jsem v dubnu 1970 narukoval do Stříbra, žádná kapela u našeho útvaru neexistovala. Po slavnostní přísaze nás bažantů na stříbrském náměstí zajišťovala zábavu z korby véesky "bigošská" hudební skupina pod vedením mjr. Šestáka, která se mi velice líbila, a právě tehdy jsem si umínil, že zkusím něco takového dát dohromady i u nás. Začal jsem u našeho útvaru hledat spřízněné duše a brzy jsme se dali dohromady s Andrejem Novákem z Topolčan, který už měl v té době půl roku vojny za sebou. Byli jsme oba "bigbíťáci" - vyznavači Beatles, Olympiku a Matadors - a začali jsme se spolu sehrávat a vzájemně se jeden od druhého učit. Postupně se k nám začali hlásit další zájemci o hraní. Problém byl ale v tom, že u útvaru nebyly žádné nástroje ani aparatura, snad jen nějaký starý zesilovač. Domluvili jsme se, že při nejbližším opušťáku každý z nás doveze z domova všechno, co by se dalo použít. Např. voj. Jozef Koky - náš první baskytarista - přitáhl až odněkud od Prešova kytarové combo, které se stalo základem naší aparatury. Něco jsme si vyrobili sami, velký kus práce odvedl Venca Fiala (kterého tímto zdravím), který prakticky sám vyrobil velmi slušné reprobedny a opravil starý zesilovač. Vzpomínám, že stojany na mikrofony jsme s Andrejem vyráběli v dílnách autoparku. Jak je vidět na fotce B3, zpívali jsme do mikrofonů od magnetofonu. Velitel pluku pplk.Hnátek (dejž mu pámbu věčnou slávu) nám, když viděl naše nadšení, umožnil zkoušet v přízemí na štábu a po čase nám sehnal bicí soupravu. Když jsme dali dohromady repertoár asi na 2 hodiny, zahráli jsme si párkrát v sestavě A. Novák, J. Volavka, J. Koky a V. Fiala na odpoledních "čajích" v boudě naproti bráně (B3 je focená právě tam). Myslím, že už tehdy jsme se jmenovali Briliant.
Krátce nato jste přišli vy, noví "bažanti", naše skupina začala ve všech směrech růst a dál už to znáš.
26. září 2009:
Dnes je tomu 37 let, kdy v 00:32 hod projela naše V3S branou kasáren a my jsme zvolali: "Civííííííííl!" Toto krásné výročí jsme s Olinkou oslavili posezením v papírenské restauraci u burčáku. Takto vypadá starý záložák po 37 letech.
28.srpna 2009:
... a už je mi to jasné. Mirek Zbořil se mi nepochlubil, jakýi je motorkář.... Dnes přijel na svém Chopperu k nám na krátkou návštěvu, celý v černé kombinéze, motorka taky černá, zkrátka pohodář....
Teď už je mi jasné, že tato fotka z květnového setkání u Jurášů ukazuje na tuto skrytou Mirkovu "úchlyku".
Bohužel jsem se při tomto dnešním setkání dozvěděl, že major Jirka Šesták se na nás už asi dva roky dívá shora z muzikantského nebe... Pane majore, smekám čepici, byl jste dobrej....
27. srpna 2009:
Dnes jsem víceméně náhodou objevil v pátrání ještě někoho dalšího, kdo by mohl pamětníky Briliantu zajímat. Poznáte ho?
Jak jsem na internetu vypátral, je nyní učitelem na Základní umělecké škole Františka Jílka v Brně a ihned jsem mu tento výtisk z novin starých 38 let poslal. Dávám to vědět za čerstva, jsou ještě prázdniny, takže uvidíme, jestli si na svá zelená léta vzpomene...
Psáno při zřízení těchto stránek:
Mnoho let uběhlo od doby, kdy jsme ještě museli povinně věnovat dva roky života služba našemu socialistickému státu při obraně výdobytků jeho i Varšavské smlouvy. Dlouho trvalo, než jsem znovu začal stavět spálené mosty, na které jsem si po celý čas ani moc nevzpomněl. Kdyby nebylo naší kapely, ani by nebylo na co. Mezitím se ze mne stal dědek, ale myslím že vcelku moderní, využívající všechny vymoženosti této doby. Počítač mne živí už skoro 20 let a internet k tomu přispívá značným způsobem.
Ani nevím, kdy mne poprvé napadlo napsat do vyhledávače jméno Karel Kašák, ale mělo to úspěch. Vyvolalo to ve mně zvědavost, jestli najdu další jména z kapely a postupně se začalo dařit. Našel jsem kontakt na Mirka Zbořila, Ivoše Juráše a Jardu Volavku. To bylo někdy v roce 2007, tedy po zhruba 35 letech. A postupně jsem tomuto doplňování děr v paměti a navazování tam, kde byly spáleny mosty, zcela podlehl. Dost času mi dalo, abych zkoušel hledat další členy, Mirka Nového z Plzně a Zdendu Burdu odněkud od Hradišča. Ale to se dodneška nepodařilo.
Jak tedy šel čas dál?
V létě 2008 jsem se poprvé po létech setkal s Mirkem Zbořilem, přijel na kratší návštěvu k nám do Losin a byl jsem z toho tak vedle, i když to byla návštěva nahlášená, že mne ani nenapadlo pořídit nějaké společné foto. Ale opět to ve mně rozsvítilo něco pěkného v duši.
Další setkání proběhlo 23. května 2009 v Luké, tentokrát jsem Mirka navštívil já i s Olinkou, byla to celkem přepadovka, se kterou jsme pokračovali pak společně do Ješova za Ivošem. Návštěva byla nečekaná, nicméně si myslím, že o to příjemnější. Na zahradě jsme poseděli se svými drahými polovičkami a nostalgicky vzpomínali na svá léta mládí a malin nezralých, které jsme společně trávili na začátku 70. let minulého století na hranici našeho socialistického tábora, připraveni jej bránit proti krutým imperialistům svými protiletadlovými zbraněmi. Nebýt však zbraní jiných, hudebních, byla by naše vojna daleko krutější a nesešli by se po létech tito 3 veteráni. Však bylo na co vzpomínat.
Brzy poté, 29. května 2009 se mi ozval přes internet další člen kapely, Vašek Fiala ze Stříbra a už je nás, pokud dobře počítám, celkem šest. Zkrátka se daří...
A další setkání, tentokrát s Karlem Kašákem v Liberci následovalo poměrně brzy, 3. srpna 2009. Sešli jsme se sice jen krátce v bufetu v Intersparu, ale i toto setkání ve mně zanechalo opět velký dojem. Byla to opět přepadovka, kdy asi čtvrt hodiny po telefonickém zavolání, že sedím na obědě v bufetu, již Karel dorazil a byla jen škoda, že jsem se neozval dříve, aby si mohl udělat tolik času, kolik by takovému setkání příslušelo. Ale i tak to bylo setkání velmi krásné a pro mne osobně i dojemné. Takže aspoň jeden společný snímek a každý jedeme svou cestou: já se zetěm a vnoučkem Kubou užívat dovolené a Karel pracovat.
A to je zatím vše.
Mé doposud tajné přání: Jednou se takhle vidět všichni pohromadě. Ale i s dalšími, které jsem nenašel ani já, ani Mirek Zbořil. Ten se zaměřil na Zdeňka Burdu, po kterém se jakoby zem slehla. Zdá se to v dnešní době internetových "Velkých bratrů" až s podivem, kdoví, jestli svým saxofonem a básničko "Jan Vančura byl cudný panic..." neobšťastňuje někoho nahoře... Pokud bych se spletl, bylo by to jen dobré, ostatně náš vojenský písař Franta Beláček, tehdy z Mrskles už pohřbil i Ivoše Juráše, prý spadnul ze střechy... Aspoň budou všichni dlouho žít, alespoň se to tak říká. A taky nám chybí tehdy baskytarista Mirek Nový, o kterém pouze vím, že při jeho robustní tělesné konstrukci uměl krásně chodit po rukou jako cvičený medvěd a že před vojnou děla elektrikáře zřejmě u plzeňského Dopravního podniku. Po tom se také země slehla.
Závěr:
Jakmile nastanou nějaké novinky, určitě je zveřejním a doufám, že těmito stránkami někoho, o kom jsem zde psal, neurážím, ono to ani není možné. Předpokládám, že kontakty této staré party se budou i po letech zdárně vyvíjet, což je jen dobré.
